čtvrtek 29. ledna 2015

Spaghetti alla puttanesca


Milý deníčku...špagety doslova podle, ehm, jako to napsat slušně, prostě ženy lehkých mravů (naoko zachovávajíc styl nefalšované dámy, můj reálný slovník však doznal časem podstatných změn k horšímu..),  jsou výzva. Spojení ančoviček a rajčat je hodně nezvyklé, nejdřív se vám to bude zdát překombinované, přesto si to ve finále maximálně užijete. A za chvíli jimi nasytíte celou tutta la famiglia!

neděle 25. ledna 2015

Langoše



Milý deníčku...tak jo, potřebovala jsem tu protivnou zimu zahnat vytvořením tukových zásob a udělala na víkend klasické langoše. Zbožňuji je již od dětství, takový čerstvě udělaný langoš zakoupený u pouličního pojízdného prodejce někdy v devadesátých letech, kdy jsme s touto maďarskou pochoutkou zažívali největší boom, byl vždy spolehlivějším prostředkem, abych byla coby rozjívené dítě chvíli zticha:) A zabralo by to i dnes :) Dnes však abychom langoše coby rychlé občerstvení třeba na trzích pohledali a třeba v Budapešti na ně již nenarazíte ani omylem, což je strašná škoda. Nejde o kalorie, pokud je dáte do rozpáleného oleje, jogurtové těsto tolik nenasákne a výsledkem je neskutečně křupavá a horká záležitost, která Vám spolehlivě vyloudí blažený úsměv na tváři. 



středa 21. ledna 2015

Pot-au-feu aneb sezónní suroviny a francouzský šmrnc


Milý deníčku...ač jsem chtěla letošní návštěvu v rámci Grand restaurant festivalu po loňské neskutečné blamáži v Aureole zavrhnout, řekla jsem si, že tomu dám šanci. Letos mne zaujalo podstatně více restaurací a jejich nabízené menu, ovšem z nedostatku času jsem výběr omezila pouze na dvě. A ejhle. Několik dnů před zahájením mi byla rezervace učiněná ve Francouzské restauraci v Obecním domě (prostě čirá zvědavost) zrušena. Důvod? Někdo si pronajal restauraci na celý večer. A veškeré rezervace se jako mávnutím kouzelného proutku zrušily. Co k tomu dodat. Jestliže pro Vás nejsou "obyčejní" hosté dost exkluzivní, na podobné akce se prosím vykašlete. A proto mi z této srovnávací rovnice vyšla jako jediná možnost restaurace Pot-au-feu. A nutno dodat, že to byl výsledek výborný. Ale abych nepředbíhala. Restaurace Pot-au-feu (ano, jako to pomalu dušené hovězí se zeleninou, klasické francouzské jídlo z jednoho hrnce) je poměrně mladá, na české gastro scéně existuje jen pár let. Vede ji Jan Kracík, šéfkuchař, jehož filozofie by se dala přirovnat k návratu ke sezónním zdrojům, šmrncnuté klasickou francouzskou bistro gastronomií. Tahle restaurace mne už dlouho zajímala (jen nebyl čas/nálada/chuť) a tak jsem si řekla, že to zkusím stejně loni. Tedy dám jim šanci a buď mě přesvědčí a navnadí na další návštěvu, nebo ne.  Pot-au-feu je malinká (cca 40 míst) restaurace situovaná ve spletitých uličkách Starého města. Koncept jednoduchý, moderní, příjemný,servis s mikro nedostatky profesionální, dokonce mi přišlo fajn, že všechny návštěvníky v rámci GRF usadili v přední části restaurace a jídla sladili tak, aby byly servírovány v jeden okamžik. Jelikož jsme přišli jako poslední, bylo mi to celkem fuk, ale lituji ty, co tam již nutnou dobu seděli (navíc pokud nezvolili jako my sklenici Crémantu, mimochodem moc dobrého, jako aperitiv)...V rámci Grand restaurant festivalu (stejně jako loni - 3 chody + víno = 600 CZK) se Vám dostane vynikající ukázky místní kuchyně plus jeden amuse bouche. K čekání dostanete domácí tvarohovou pomazánku s pažitkou a pečivo. Když nad tím tak přemýšlím, možná lepší volba než klasické máslo. Ale již se servíruje amuse bouche, květákové capuccino s lanýžovým olejem. Skvělý horký shot napěněné polévky, jejíž pěna nepadá ani při posledním doušku. Na můj vkus byla jen ta jemná chuť lanýže přebita výrazným dochucení, tedy muškátovým oříškem.


Coby chod v sekci Objevujeme nové chutě byl zařazen signature dish tohoto podniku, vejce vařené na 63 stupňů společně s horkou telecí demiglace, smetanovou omáčkou a plátky černého diamantu, tedy lanýže Tuber Melanosporum. Co k tomu mám dodat? Moje ááááááááááách se muselo při ochutnání první sousta rozléhat všude. Bylo to jako božská mana, jídlo, které by muselo být na Olympu vyhrazeno jen bohům, prostě jsem z toho byla úplně odvařená. Tekutý žloutek, polotekutý bílek, vše promíchané s horkou vyladěnou demiglace a smetanová omáčka s velkými plátky lanýže...jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedla. Zbytek koktejlové sklenice jsem zuřivě vytřela pečivem a byla naprosto spokojená. A těšila se, co bude následovat.


sobota 17. ledna 2015

Zapečené hovězí


Milý deníčku...česká zimní kuchyně zažívá renesanci. Pryč jsou doby lednových diet (vždy mne fascinovalo, proč bych měla držet dietu v období, kdy neseženete pořádnou zeleninu?), všude kam se podíváte, je propagován návrat ke kořenům, zabíjačkám, přeštíkům, sádlu a škvarkům. Nemluvě o koblihách či božích milostech. Předpoklad, že všechna kila navíc pak stejně vypotíte v posilovně, je nepsaným pravidlem. Já nabízím alternativu - poctivé jídlo, které Vás zahřeje a přesto je v podstatě dietní. A jako příloha velká porce salátu. Recept na zapečené hovězí jsem objevila na mém oblíbeném foodblogu Bara en kaka till a naprosto si jej zamilovala. Rychlé, jednoduché, perfektní.




neděle 11. ledna 2015

Citrónová bábovka


Milý deníčku...pokud nemáte ještě dost prosincového cukroví a láká Vás zakousnout se takhle při neděli do něčeho sladkého, nemůžete zvolit lépe, než voňavou citrónovou bábovku. Nejenže budete mít všechny suroviny doma, díky citrónům je také příjemně vláčná, křupavá, ale zároveň i pikantně osvěžují. A hlavně se Vám kdykoli povede. Bábovka, to je taková ta klasika nedělních návštěv, ať už u babiček, maminek či tchyní, a přiznejme si to, na bábovce s čajem je (nejen v zimě) něco podivuhodně uklidňujícího...


pondělí 5. ledna 2015

La dolce vita a Roma


Milí deníčku...není nic lepšího než uniknout od předvánočního šílenství a na pár dnů zmizet. A loni se to konečně povedlo i mě. A kam jinam by měly mé kroky směřovat než do věčného města? Tím, že Italové slaví Vánoce až do tříkrálového 6. ledna, kdy dětem na svátek Zjevení Páně nosí dárky čarodějnice Befana, není ta vánoční atmosféra během prosince tak moc šílená jako jinde. Protože když se touláte spletitými uličkami, v poledne se Vám nad hlavami rozezní tisíce zvonů a když popíjíte vychlazené Frascati (pěstující se v okolí Lazia) na střešní terase (střešní terasu mají všechny římské domy, protože bez terasy nejste v Římě in!), slunce pořád pálí jako na jaře, ten shon a stres vás opustí a je Vám už jen skvěle.


A taky, Řím, to je přeci Marcello Mastroanni, Federico Fellini a jejich La dolce vita. Pravda, pokud si budete chtít zahrát na vnadnou Anitu Ekberg (a nachystáte si 200 euro pokuty) zklame Vás, že Fontána di Trevi,je na pěkných pár let vypuštěná pod lešením a z cachtání nebude nic. Takže co Vám, ehm, zbyde? No přeci jídlo! A jídlo, na to mají v Itálii patent. I když, přiznám se, že jíst pastu měsíc v kuse mi brzy poleze i ušními bubínky, avšak tady opravdu poznáte, o čem ta italská kuchyně je. Římská kuchyně se nazývá kuchyní chudých, jelikož prostý lid měl k dispozici jen to, co nezchlamstly panské a církevní stoly, a tak je postavena na minimu, avšak kvalitních surovin. Tím nechci říct že přízvisko alla romana bude zárukou kvality, přesto dal Řím po gastronomické stránce světu mnoho. A proto když slunce vyjde nad Andělským hradem a ozáří špičku svatopetrského chrámu, víte, že gastronomický ráj začíná.

Zpět na úvod

©2013-2014 Všechna práva vyhrazena