Jeden den v Hanoji

Milý deníčku...speciální den, začátek nového roku, si žádá speciálního hosta. A to hosta mne velice blízkého,"šedou" eminenci podoby tohoto blogu, mého kamaráda Jirku, se kterým nemám společnou jen lásku k tomuto blogu :-), věrnost dánským hodinkám, oblíbenost filmů Pedra Almodóvara či geniálních songů od Abby, ale především lásku k cestování a jídlu. A proto je dnešní příspěvek speciální, snoubí v sobě exotiku, tipy, vtip a lehkost...

Vietnamská kuchyně přestává být pro nás (od přírody tak trochu ignorantské) Čechy a Češky velkou neznámou. Bohužel zatím jen na několika málo místech, jako jsou Praha nebo Brno. Je to opravdu velká škoda, protože žádná z asijských kuchyní nemá takový potenciál, aby v sobě skloubila dva za normálních okolností neslučitelné prvky: nejenže lichotí českým chuťovým stereotypů, ale — a to především — je založena na autentických vůních a chutích kvalitní zeleniny, bylinek a masa. Po zkušenostech s usmaženou Čínou, studeným Japonskem a korejským eintopfem se vám snadno stane, že se po prvním nevinném setkání s velkou vietnamskou neznámou vyklube vaše srdcovka (jako v mém případě). Pro inspiraci si vychutnejte krátkou reportáž o všem dobrém, co jsem během jednoho dne v Hanoji ochutnal. Za to vše vděčím velkorysému průvodci Thangovi Phanovi, bez kterého by tento příspěvek nemohl vzniknout.

Pravidlo, bez kterého nelze v Hanoji, potažmo po celém Vietnamu, (gastronomicky) přežít a kvalitně se najíst, zní následovně: čím použitěji restaurace vypadá, čím menší plastové židličky (připadáte si téměř jako v mateřské školce), na kterých hosté sedí, tím intenzivnější a chutnější budou vaše chuťové zážitky. Zásadně doporučuji (až na jednu výjimku) no-name restaurace, které se rozprostírají přímo na ulici a které okupují místní, nikoliv místní dopravou šokovaní zahraniční turisté. Jsme v Asii, v rodišti paradoxní logiky, tj. tam, kde klid je v pohybu, kde špína je čistá…
Obyvatelé Hanoje jsou bezpochyby velcí fajnšmekři a jídlo je pro ně velkým a každodenním tématem, což se projevuje i tak, že nejenže celá třímilionová Hanoj má pouze jeden západní fastfood (KFC), ale každý Hanojan a každá Hanojanka ví naprosto přesně, na kterém no-name místě umí daný pokrm nejlépe. A já jim za to moc děkuji!

Snídaně

Koloniální minulost a patina centra Indočíny jsou v Hanoji stále přítomny. Třeba v podobě čerstvých francouzských baget, které v ranních hodinách dostanete na každém druhém rohu. Nemělo by vás překvapit, že hanojské kavárničky postrádají evropský lesk a mírná zašlost prostě ke staré dobré Asii patří. V kavárně Kinh Do Cafe například ráda snídala Catherine Deneuve, když ve Vietnamu natáčela oskarovou Indočínu. K právě upečeným bagetám, quichi nebo crossaintu dostanete pravou nefalšovanou vietnamskou kávu. Její kouzlo spočívá v tom, že je pražená na sádle, a ačkoliv je filtrovaná přes speciální plechový filtr, je neuvěřitelně silná a aromatická. Vietnamci dávají na dno šálku pořádnou dávku kondenzovaného mléka a cukrem se rovněž nešetří. Všechno se pak nádherně promíchá (exotická reminiscence východofríského čajového obřadu). Častá je i varianta s ledem. Ano…, hádáte správně: jedni na tento způsob přípravy kávy nedají dopustit, druzí… Upřímně, ať tomu bude u vás jakkoli, zajisté jste doposud netušili, jací jsou Vietnamci kávomilci.

Oběd: Bún Ốc

Šnečí polévka (Bún Ốc) je vyhlášenou hanojskou specialitou. Vietnamci ji rádi jedí dopoledne (ostatně jako všechny další polévky). Její nakysle svěží chuť spolu s vypasenými šneky vás opravdu nakopnou, obzvláště pokud jste vypili pár doušku rýžové pálenky (tu nedoporučuji:) A propo, i když na první pohled všechny rýžové nudle vypadají stejně, zdání klame; každý pokrm vyžaduje speciální druh nudlí, v tomto případě bún, a jsou opravdu jiné než nudle pho známé z provařené vietnamské nudlovky. Místo slovíčka bún se však v českých obchodech setkáte spíše s termínem vermicelli rice noodles. Hezky česky! :-)

Večeře #1: Bún bò Nam Bộ

Bún bò Nam Bộ (volně přeloženo jako nudle s hovězím nasucho, tzn. není vařené, ale grilované či restované) je vskutku nevšedním zážitkem. V tradiční směsi vietnamských ingrediencí (fazolové klíčky, thajská bazalka, rybí omáčka, koriandr, citronová tráva) se krásně vyjímají opražené arašídy, které z takto servírovaného hovězího udělají opravdu návykovou záležitost. Jsem si jako Olomoučan naprosto jist, že v Praze je již závislost na Bún bò Nam Bộ palčivým problémem :) (to tedy je...pozn. by Housewife:-)

Večeře #2: Chả cá Thăng Long

Můj průvodce Thang mi řekl, že pokud tuto specialitu — restovaného sumíčka (sic!) — v Hanoji neochutnám, nikdy nepoznám, jak skvěle může ryba chutnat. Určitě v tom byla nadsázka, na druhou stranu Chả cá Thăng Long si bezesporu zaslouží vaši pozornost, a to nejen díky samotné rybě. Servíruje se ve stejnojmenné (kamenné!) restauraci na ulici 21-31 Đường Thành. (Dnes mnohem lepší volba než dříve slavná restaurace Chả cá Lu vong, ze které se stala předražená past na turisty).
Několik minut poté, co se posadíte k prostřenému stolu, přinese obsluha všechny potřebné suroviny, zažehne malá stolní kamínka; a příprava jediné položky z menu, jež tato restaurace nabízí, může začít přímo před vámi. V kurkumě a rybí omáčce nakládané kousky speciálního druhu sumce (hemibagrus čili sumíček), jenž je téměř bez kostí a má lahodně máslovou chuť, jsou na rozpálená pánvi mírně osmahnuty; poté je přidána pořádná kopa jarní cibulky, kopru (kdo by to byl v jihovýchodní Asii čekal...) a buráků, vše se míchá, dokud ryba krásně nezezlátne. Podává se se studenými nudlemi, zeleninou a zálivkou z rybí omáčky, rýžového octa s chilli papričkami. Všechny ingredience i přes svoji mírnou obskurnost (buráky s koprem!) do sebe báječně zapadají.

(1) Nejprve orestujeme maso.

(2) Připadáme zeleninu a všechno pořádně zamícháme.

(3) A pak jsou všechny komentáře zbytečné... 

Pivo: Bia Hoi

Když se slunce ztratí za obzory Západního jezera, je čas zajít do části města, pro kterou se v turistických průvodcích vžilo označení Bia Hoi district (ve skutečnosti se jedná o čtvrť Dong Da). Bia hoi znamená něco jako svěží pivo, takže již tušíte, kterým směrem mířím. Všechny dojmy z přeplněných a hektických hanojských ulic je potřeba uležet v jednom z mnoha barů, kde podávají svěží nepasterizovaný ležák plzeňského typu, který naučili Vietnamce vařit čeští sládci zhruba před 40 lety.  K tomu něco malého k zakousnutí — nabízí se sušené hovězí s perníkovou vůní nebo fermentované vepřové zabalené do velkých banánových listů (Nem Chua). Nemůžete sáhnout vedle!