Milí deníčku...není nic lepšího než uniknout od předvánočního šílenství a na pár dnů zmizet. A loni se to konečně povedlo i mě. A kam jinam by měly mé kroky směřovat než do věčného města? Tím, že Italové slaví Vánoce až do tříkrálového 6. ledna, kdy dětem na svátek Zjevení Páně nosí dárky čarodějnice Befana, není ta vánoční atmosféra během prosince tak moc šílená jako jinde. Protože když se touláte spletitými uličkami, v poledne se Vám nad hlavami rozezní tisíce zvonů a když popíjíte vychlazené Frascati (pěstující se v okolí Lazia) na střešní terase (střešní terasu mají všechny římské domy, protože bez terasy nejste v Římě in!), slunce pořád pálí jako na jaře, ten shon a stres vás opustí a je Vám už jen skvěle.
A taky, Řím, to je přeci Marcello Mastroanni, Federico Fellini a jejich
La dolce vita. Pravda, pokud si budete chtít zahrát na vnadnou Anitu Ekberg (a nachystáte si 200 euro pokuty) zklame Vás, že Fontána di Trevi,je na pěkných pár let vypuštěná pod lešením a z cachtání nebude nic. Takže co Vám, ehm, zbyde? No přeci jídlo! A jídlo, na to mají v Itálii patent. I když, přiznám se, že jíst
pastu měsíc v kuse mi brzy poleze i ušními bubínky, avšak tady opravdu poznáte, o čem ta italská kuchyně je. Římská kuchyně se nazývá kuchyní chudých, jelikož prostý lid měl k dispozici jen to, co nezchlamstly panské a církevní stoly, a tak je postavena na minimu, avšak kvalitních surovin. Tím nechci říct že přízvisko
alla romana bude zárukou kvality, přesto dal Řím po gastronomické stránce světu mnoho. A proto když slunce vyjde nad Andělským hradem a ozáří špičku svatopetrského chrámu, víte, že gastronomický ráj začíná.
